O NÁS    AKTIVITY    ODCHOV    GALERIE  Tak mě napadlo.. 

Kratochvilné postřehy ze života psíčků a jejich páníků

S laskavým svolením autora pana Václava Holocha, chovatele italských chrtíků – ch.st. WINDSTORM si „dovoluji“ zveřejnit na našich stránkách několik kratochvilných postřehů ze života psíčků a jejich páníků. Troufám si tvrdit, že po přečtení těchto několika vět, bude zaručeně každý pejskař vědět o čem je řeč...
P.S. - doporučuji vzhlédnout webové stránky www.italian-greyhounds.eu ! Nebudete litovat a ještě se pobavíte!

Pod pojmem „pěkná procházka“ si Váš pes představuje něco zcela jiného než vy. K pěkné procházce nepatří rozhodně vodítko. Jediný pes, který se chová na procházce disciplinovaně, je pes slepecký.

Nahlíží-li pes do vašeho talíře, činí tak proto, aby zkontroloval váš stravovací režim. Pes považuje každé jídlo, které konzumujete v jeho přítomnosti, za osobní útok. Pes vám nikdy neuvěří, že jíte pouze suchý chleba. V jeho představách si ho umíte během cesty k ústům nepozorovaně ochutit vepřovým nebo šunkou.

Utrpí-li pes zranění, které musí být ovázáno, vydrží obvaz psovi pouze po dobu přesunu z ordinace domů. Pokusíte-li se psa ovázat sami, zůstane pouze u pokusu. Obvaz, určený na ovázání psího zranění, využijte na ovázání zranění vlastních.

Pes není členem vaší rodiny. Pes je jejím neomezeným vůdcem. Na všechny ostatní členy rodiny pohlíží pes jako na pouhé řadové členy smečky, sloužící k tomu, aby psovi zabezpečovali pohodlný a bezstarostný život.

Narazí-li váš pes na pohozenou poživatinu, okamžitě ji zkonzumuje. To, co může být pro vašeho psa poživatinou by mnohdy nejedli ani vězni v Gulagu. Pes, jemuž se udělalo nevolno po konzumaci pohozené poživatiny, zvrací vždy až po vstupu do bytu.

Čím většího psa máte, tím menší místo na spaní pro vás zůstane v ložnici. I malý pes dokáže ve vaší posteli zaujmout takovou polohu, aby pro vás nezbylo prakticky žádné místo. Dříve, než si pořídíte psa, je dobré zakoupit si spartakiádní lehátko.

Pes má neustále dojem, že vy se nechutně přejídáte, zatímco on hladoví. Žaludek psa je schopen se zvětšit až do té míry, že jeho objem několikanásobně převýší objem celého psa. Pes je vlastně jen žaludek na čtyřech nohách pokrytý srstí.

V obývacím pokoji pes obsadí jediné křeslo z nějž je dobře vidět na televizi. Nezajímá-li vašeho psa televizní program, nevidí jediný rozumný důvod, proč by měl zajímat vás.

Nebojte se dlouhosrstků!

Jak jistě víte, všichni obdivovatelé a přátelé českého strakatého psa, toto plemeno se vyskytuje ve dvou typech srsti. Krátké a dlouhé.

Nevím jak ostatní chovatelé, ale já jsem se při zadávání štěňátek setkala se skutečností, že většina zájemců, kromě pár vyjímek, kterým to bylo jedno, chtěla strakáče výhradně krátkosrstého. Jistě, každý máme jiný vkus a názory, ale tak trochu se mi zdá, že i když jsou si oby typy srsti naprosto rovni, lidičky ty dlouhosrsté opomíjejí, nebo dokonce zavrhují. Vyslechla jsem si názor, že dlouhosrstý strakáč vypadá opravdu jako vořech a že není tak pěkný jako krátkosrstý. Nebo že je náročný na údržbu srsti, apod. Já se nyní v pár větách pokusím tyto názory mým pohledem na věc vyvrátit, nebo alespoň zlehčit.

Já sama mám strakáče krátkosrstého. Ale pozor, v plánu je další - dlouhosrstý. S dlouhou srstí mám zkušenosti u špice a u Lucinky. Takže názor číslo jedna - dlouhosrstý strakáč vypadá víc jako vořech.. Vždyť všichni strakáči jsou vořechovatí! Údě se na cvičáku říká otetovaný vořech. Dlouhosrstků je míň a tím pádem nejsou tak známí. Jako potencionální páníčkové takového kamaráda (a teď si tak trochu pohraju s lidskou ješitností), budete dělat osvětu mezi zvědavci nebo rypálky. Právě vy máte ten vzácnější druh strakáče. Nemluvě o výstavách. Zaručeně budete v menšině a rozhodně se stanete příjemným zpestřením pro oko nejenom rozhodčího, ale hlavně pro návštěvníky výstavy.

Názor číslo dvě. Je náročnější na údržbu srsti než strakáč krátkosrstý. Ano, je to pravda, ale neděste se toho. Ta každodenní desetiminutovka (a to není pravidlo) nikoho nezabije. Je prokázáno, že pravidelným česáním se upevňuje vztah mezi vámi a vaším čtyřnohým kamarádem. Vyplývá to z přirozeného chování psa (údržba srsti ve smečce). Navíc si výborně procvičíte jemnou motoriku - to v případě, že si váš miláček přinese z vycházky nějaký bodlák, list, nebo větvičku zapletenou do srsti. A dlouhosrsťák v pohybu - to je elegance a ušlechtilost sama. A když jen tak svého parťáka drbete nebo hladíte po dlouhé srsti, je to daleko příjemnější a uvolňující pocit, než u hladkosrstých plemen. To je prokazatelné zejména v canisterapii.

Tak co, podařilo se mně alespoň trošičku změnit Vás, kteří jste byli až doposud nakloněni jen krátkosrstým strakáčům? Pokud začal hlodat červíček ve vašem zarputilém přesvědčení, jsem ráda... Ať jsou strakáči takoví nebo makoví, všichni přináší nám lidem bezelstné přátelství a radost do života.

Když zavzpomínám.....
…..na DICKA – špice středního bílého

V roce 1986 se mí rodiče rozhodli, že jsme s bráchou dorostli do věku, který se jim zdál vhodný k zakoupení našeho prvního psa. Máma prosazovala špice, nejlépe pomerančového středního. A tak začalo shánění. Jednoho jarního dne jsme vyrazili do okresního města na chovatelskou burzu – původně jen omrknout situaci.Mezi kanáry, holuby, králíky a jinou domácí zvířenou se ve velké krabici chovatele z Lanžhota krčila 2 sněhobílá štěňátka středního špice. Oba pejsci, jeden větší, druhý menší, ale o to živější. A bylo jasno! Barva nebarva. Větší byl už zamluvený a tak na nás zbyla neposedná bílá koule se třemi černými puntíky uprostřed. Já jsem rozhodla, že to bude Dick (dle mého tenkrát oblíbeného hrdiny dětského seriálu). A tím začalo naše 10-leté soužití s velkým srandistou a výborným ochráncem naší rodiny.

Diček se doma hned zabydlel a zkamarádil se s dalším chlupatým členem naší domácnosti, kočkou Mickou. Celý svůj život tvořili nerozlučnou dvojici. Pokaždé, když nás Micka obdařila mourovatými koťátky se z Dička stala nenahraditelná chůva. V době pravidelných kočičích obchůzek rajónu, Diček spokojeně pečoval o mrňousky v bedýnce na ovoce. Micka to tolerovala a nikdy si nepamatuji na nějaký konflikt. S Dickem jsem měla v plánu chodit na cvičák, ale v té době měl pes smůlu, pokud nebyl „ služební plemeno“ a navíc byl malého vzrůstu. A tak se potřebného vzdělání Dickovi dostalo v domácím prostředí. Základní povely zvládl na výbornou.

Diček, tak jako všichni špicové, byl vynikající hlídač. Svoji rodinu miloval, ale běda, jak se u nás vyskytla cizí osoba. Jednou to odnesla natržená nohavice hosta, který na našeho srdnatého hlídače dělal budliky budliky. Od té doby byla každá Dickova přítomnost u jaké koliv naší návštěvy omluvena.
Užili jsme si s chlupaťákem spoustu legrace... Hlavně když si vyšlapoval, jako hradní stráž. Předníma nohama mrskal, jako by byly vystřelovací. Ovšem jeho nejlepším kouskem byla „princezna“. To si vlezl za dlouhou záclonu, kterou si nechal splývat přes hlavu a z toho záclonového závoje na nás dělal něžné húúúúú. Ještě teď, když si na to vzpomenu, se musím smát! Byl to komik!

Přestože měl Dick možnost výběru – dům nebo dvorek, nikdy se doma dlouho nezdržel. Jeho doménou byl dvůr. Diček pohrdal i zateplenou boudou. Vždycky si z ní vytahal všechny deky a staré kabáty na lavičku a tam kraloval celý rok. Ani zima, mráz a sníh ho nezahnali do naprosto vyhovující psí ubikace. Zřejmě se projevily geny severských předků... V seniorském věku, když mu nožky už tak nesloužily, se nechával v klidu a pohodě převážet na vzdálenější zahradu v košíku na kole nebo ve velkém ruksaku, čímž jsme budili pozdvižení u všech kolemjdoucích. Na sklonku života trpěl Diček astmatem. Jednoho horkého, letního dne roku 1996 se mu silný astmatický záchvat stal osudným. A tak nám odešel kamarád, který nastartoval můj život se psy.

Kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem...

...to je fakt, o kterém nelze pochybovat. Znát jazyky je v dnešní době nutné a užitečné. Stále častěji jezdíme do ciziny a stále častěji se s cizinci setkáváme. Ale známe řeč našich čtyřnohých kamarádů, kteří s námi sdílí společný domov? Jsou to členové rodin a jsou nám mnohdy bižší než příslušníci lidského rodu. Literatury o etologii a chování psů je spousta. Každý má možnost do psího světa nahlédnout. I já jsem pár knížek přečetla. Teorie je teorie, ale praxe je praxe. A proto jsem se rozhodla se s Úďou přihlásit na výcvikové a relaxační soustředění, zabývající se přirozenou komunikací se psy.
Soustředění již po několikáté pořádá svérázný pan Viktor Dostál, který se přirozeným chováním psů zabývá spoustu let a o psech toho ví skutečně hodně. Své zkušenosti předává opravdovým zájemcům, kteří chtějí svému pejskovi rozumnět a pochopit ho. Spolu s dalšími 40 psy si mohla Úďa na 5 dní vyzkoušet život v opravdové smečce a já jsem si to samozřejmně vychutnávala s ní. Dozvěděla jsem se spoustu cenných informací. Pan Dostál účastníkům ukazoval drobné nuance v psím chování, kterých si většina pejskařů ani nevšimne. Bylo to fascinující a pro mně velmi inspirující setkání. Budu se snažit "naučená" slovíčka správně používat, protože chci svým psím přátelům rozumnět a domluvit se s nimi. Zajímavý odkaz zde..